Říjen je celosvětově měsícem na zvýšení povědomí o Downově syndromu. Ani my jsme nelenili a rozhodli se, že si uděláme takový malý meeting s rodinami s dítětem s DS v našem regionu. Díky výtečné FB skupince Klub nejmenších dětí s Downovým syndromem, kde je momentálně přesně 450 členů, je domluva takového setkání brnkačka. Domluveno, sejít jsme se měli poslední říjnovou neděli a mělo dorazit 11 rodin. Nicméně počasí nepřálo a zrovna na tu neděli byly hlášeny téměř hurikány, mega silné větry, tak se na poslední chvíli omluvili ti méně odvážní (dělám si legraci – spíše ti, kteří se na místo měli dopravovat zdaleka a MHD), sešlo se nás tedy nakonec 10 dospělých a 6 dětí – v malebném prostředí Dětského ráje v Ostravě.

Sára a její parta – vpravo Beatriska (o měsíc starší), uprostřed Natálka (o měsíc mladší). A tatínkové – že jim to ale sluší!

Díky Sářině chromozómu navíc (Downově syndromu), jsme tedy poznali skvělou bandu lidí, kteří jsou 1) normální, 2) děsně sympatičtí, 3) inspirativní. Mohli by povídat o tom, že život s dítětem s Downovým syndromem je vlastně 1) celkem normální, 2) obohacující, 3) někdy fakt vtipný a 4) krásný. I když ano, samozřejmě to je ne vždy procházka růžovým sadem. Hlavním problémem bývá hlavně nepochopení a nepřijetí těchto jedinců naší společností. Ale proč? Jsou trochu jiní a v mnohých věcech pomalejší, to ale neznamená, že naší společnosti nemají co nabídnout. A z průzkumů, literatury a vlastní zkušenosti vím, že šťastní bývají jedinci s DS i jejich rodiny. Proč se nám tedy společnost snaží namluvit, že Downův syndrom je katastrofa a přežitek, který vlastně „díky“ prenatální diagnostice už dneska vůbec nemusí být?