Jste šťastní? My jo. Štěstí je relativní, nedá se vyčíslit, ani neroste přímou měrou se zdravím, krásou nebo bohatstvím

Věci jsou trošku jinak, než jsme si naplánovali. To už tak ale většinou bývá, že. Sára se narodila s Downovým syndromem. Otázkou je, co to vlastně změnilo? Zpočátku jsme se báli, že úplně všechno. Náš sen o zdravém a dokonalém dítěti se rozplynul. Nevěděli jsme, co nás čeká. Byla to jedna velká neznámá, kdy jsem měla před očima neustále podsaditého tlustého downíka s hloupě vypadajícím úsměvem. Takhle bude jednou vypadat naše dcera? Bez názoru, stylu a chuti do života?

Ne. Celkem brzy jsme pochopili (i díky knihám a článkům z internetu), že život jde dál. A že je stejně plnohodnotný, jako by byl, kdyby měla Sára o jeden chromozóm méně. A že je vlastně děsně krásný :-).

IMG_0112

No není k poňuchání? 😉

Naše Sárinka je možná trochu pomalejší ve vývoji než její vrstevníci (i když zatím se drží na té dolní hranici), ale vlastně komu to vadí? Nakonec se to stejně všechno naučí, bude lézt, bude chodit, bude mluvit, i když třeba trochu s obtížemi.

Kdo vlastně nastavil, že je katastrofou, když věci nejdou podle tabulek? Že je katastrofa, když dítě ve dvou letech ještě nechodí? Že je špatně, když ve třech letech nemluví? Že to tak prostě nejde a že se to musí všechno honem rychle naučit? Mohli bychom jít dál – kdo nastavil, že je špatné a smutné, když dítě dokonale nevyslovuje a číst se naučí až později? Že je špatně, když díte není tak inteligentní, aby zvládlo vysokou školu? Že je špatně, když vypadá jinak, když je moc malé, moc tlusté, má moc odstávající uši nebo žádný krk?

Víme, že je naše dcera trochu jiná. Jiná než kdo? Než většinová společnost, která se nám snaží namluvit, že být jiná je špatné. Není. Sárinka má svoje místo ve společnosti, je sice ještě hodně malinká, ale to vůbec nevadí. Jsme moc rádi, že ji máme. A víte co? Jsme šťastní. Šťastní rodiče šťastné dcery. Nečekáme soucit, když někomu sdělíme Sárčinu diagnózu. Ne. Gratulace by možná seděla víc. Vždyť Downův syndrom ani není nemoc. Je to genetická odchylka (více třeba TADY), která jen definuje některé fyziologické znaky naší dcerky a taky to, že se bude některé věci učit a chápat je pomaleji.

Proč bychom vlastně měli být smutní z toho, že má Sára Downův syndrom? Co vlastně přináší do života štěstí? Neumím to přesně definovat, ale já šťastná rozhodně jsem. A pokud Sárinka nemá hlad, není děsně unavená nebo se zrovna nebije hračkami (což se jí omylem stává dost často), je to úžasné miminko.

No schválně:

  • Už od 3 měsíců spí skoro celou noc.
  • Směje se našim ksichtíkům.
  • Vydrží dlouho v kočáru.
  • Miluje vodu a chodí se mnou dobrovolně 2x týdně plavat.
  • Její hlasitý chechot nás dostává do kolen.

Možná si řeknete – tohle všechno dělá i moje „normální“ miminko a nedělám z toho žádnou vědu. O to ale jde – když totiž zjistíte, že vaše čerstvě narozené dítě má Downův syndrom, tak jen přemýšlíte, co všechno bude jinak. Máte pocit, že to bude všechno děsně „nenormální“, jiné než u ostatních dětí, že váš dosavadní život, jak ho znáte, skončil a všechno bude jinak. Dostanete seznam všech různých omezení a možných diagnóz a vlastně ani nemáte moc čas si toho vašeho broučka ze začátku pořádně užít.

Sárinka už je na světě 7 měsíců. A já musím říct, že život s ní je skvělý. A úplně „normální“. Sára je naše první dítě, tudíž je pravda, že vlastně nemám žádné přesné porovnání. Ale to vůbec nevadí. Jsme šťastni.

One comment

Napsat komentář k Martina Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s