Už je to nějakou dobu, co se mi dostala do rukou kniha „Celebritami proti své vůli“ (díky Krstničko) od Miloše Velemínského. Na začátku knihy byl úryvek z knihy Bruna Ferrera, který si dovolím přepsat:
Napadlo vás někdy přemýšlet o tom, jak se vybírají matky pro postižené děti? Já si to představuji tak, že Bůh dává instrukce andělům a ti si je zapisují do ohromné matriky.
“Armstrongova Beth, syn. Patronem bude Matouš.“ “Forestová Marjorie, dcera. Patronkou bude Cecílie.“ “Rutledgová Carrie, dvojčata. Patronem… třeba Ger-hard, ten je zvyklý na málo zbožné lidi.“ Až andělům nadiktuje jedno jméno, při kterém se usměje: “Téhle dáme postižené dítě.“ Anděl se zvědavě ptá: “Bože, proč právě jí? Vždyť je tak šťastná.“ “Právě proto,“ odpoví Bůh s úsměvem. “Copak bych mohl svěřit postižené dítě ženě, která nezná radost? To by bylo kruté.“ “Ale je trpělivá?“ ptá se anděl. “Nechci, aby byla příliš trpělivá, jinak se utopí v sebelítosti a bolesti. Až se vzpamatuje z té rány a zármutku, určitě to zvládne.“ “Ale, Pane, myslím, že ta žena v tebe ani nevěří.“ Bůh se usměje: “Na tom nesejde. O to se můžu postarat. Ta žena je dokonalá. Má správnou dávku egoismu.“
Andělovi to vzalo dech: “Egoismu? Copak to je nějaká ctnost?“ Bůh přikývne: “Jestli se od syna nedokáže čas od času oddělit, nikdy to nedokáže přežít. To je žena, které požehnám ne zcela dokonalým dítětem. Ještě to neví, ale budou jí mít co závidět. Nikdy nic nebude brát jako samozřejmost. Žádný krůček pro ni nebude něčím obyčejným. Až její dítě poprvé řekne “máma“, bude svědkem zázraku a bude to vědět. Až bude svému slepému dítěti popisovat strom nebo západ slunce, uvidí je, jako to dokáže málokterý člověk. Dám jí, aby viděla jasně věci, které vidím já – lhostejnost, krutost, předsudky – a dám jí, aby se přes ně přenesla. Nikdy nebude sama. Budu po jejím boku každou minutu každého dne jejího života, protože bude vykonávat mou práci tak neomylně, jako bych tam byl já.“
Ta kniha byla o matkách většinou těžce postižených dětí, těch, kteří se třeba nikdy nenaučí mluvit, samy sedět nebo chodit. Ale i tak z jejich příběhů vyzařovala obrovská síla, láska a energie. Zmíněný příběh je jen „pohádkou“, ale s Brunem Ferrerem naprosto souhlasím v tom, že je třeba neupnout se zcela k dítěti (ať už je zdravé, s chromozómem navíc nebo třeba s dětskou mozkovou obrnou), ale myslet i na sebe – mít své záliby, koníčky a naučit se najít si čas i jen pro sebe. Jenom tak dokážeme být totiž „nad věcí“ a dokážeme čerpat stále novou a novou energii na to, co nám život přichystal.