Už je to nějakou dobu, co se mi dostala do rukou kniha „Celebritami proti své vůli“ (díky Krstničko) od Miloše Velemínského. Na začátku knihy byl úryvek z knihy Bruna Ferrera, který si dovolím přepsat:

Napadlo vás někdy přemýšlet o tom, jak se vybírají mat­ky pro postižené děti? Já si to představuji tak, že Bůh dává instrukce an­dělům a ti si je zapisují do ohromné matriky. 

“Armstrongova Beth, syn. Patronem bude Matouš.“ “Forestová Marjorie, dcera. Patronkou bude Cecílie.“ “Rutledgová Carrie, dvojčata. Patronem… třeba Ger-hard, ten je zvyklý na málo zbožné lidi.“ Až andělům nadiktuje jedno jméno, při kterém se usměje: “Téhle dáme postižené dítě.“ Anděl se zvědavě ptá: “Bože, proč právě jí? Vždyť je tak šťastná.“ “Právě proto,“ odpoví Bůh s úsměvem. “Copak bych mohl svěřit postižené dítě ženě, která nezná radost? To by bylo kruté.“ “Ale je trpělivá?“ ptá se anděl. “Nechci, aby byla příliš trpělivá, jinak se utopí v se­belítosti a bolesti. Až se vzpamatuje z té rány a zármut­ku, určitě to zvládne.“ “Ale, Pane, myslím, že ta žena v tebe ani nevěří.“ Bůh se usměje: “Na tom nesejde. O to se můžu po­starat. Ta žena je dokonalá. Má správnou dávku egoismu.“ 

Andělovi to vzalo dech: “Egoismu? Copak to je nějaká ctnost?“ Bůh přikývne: “Jestli se od syna nedokáže čas od času oddělit, nikdy to nedokáže přežít. To je žena, které po­žehnám ne zcela dokonalým dítětem. Ještě to neví, ale budou jí mít co závidět. Nikdy nic nebude brát jako samozřejmost. Žádný krů­ček pro ni nebude něčím obyčejným. Až její dítě poprvé řekne “máma“, bude svědkem zázraku a bude to vědět. Až bude svému slepému dítěti popisovat strom nebo západ slunce, uvidí je, jako to dokáže málokterý člověk. Dám jí, aby viděla jasně věci, které vidím já – lhostej­nost, krutost, předsudky – a dám jí, aby se přes ně pře­nesla. Nikdy nebude sama. Budu po jejím boku každou minutu každého dne jejího života, protože bude vyko­návat mou práci tak neomylně, jako bych tam byl já.“ 

Ta kniha byla o matkách většinou těžce postižených dětí, těch, kteří se třeba nikdy nenaučí mluvit, samy sedět nebo chodit. Ale i tak z jejich příběhů vyzařovala obrovská síla, láska a energie. Zmíněný příběh je jen „pohádkou“, ale s Brunem Ferrerem naprosto souhlasím v tom, že je třeba neupnout se zcela k dítěti (ať už je zdravé, s chromozómem navíc nebo třeba s dětskou mozkovou obrnou), ale myslet i na sebe – mít své záliby, koníčky a naučit se najít si čas i jen pro sebe. Jenom tak dokážeme být totiž „nad věcí“ a dokážeme čerpat stále novou a novou energii na to, co nám život přichystal.