Klid během štědrovečerní večeře byl zajištěn jen díky jedné věci – blikajícím  světýlkům! Sára se i v této věci „potatila“ – ukázala se být velkou milovnicí kýče. A tak zatímco Sárinka, obmotána světýlky a sedíce v jídelní stoličce, střídavě výskala a střídavě jen s vykulenýma očima sledovala tu nádheru, my jsme si mohli v klidu užít chuť kapra a bramborového salátu a celá večeře skončila bez jediné nehody (žádná kůstka v krku či zapálený stromeček).

Shrnuto podtrženo – u Sáry prošly Vánoce na jedničku. Jak to bylo u vás?

A teď k té gymnastice – ano, přiznávám se, že jsme si řekli, že už pro Sárku nic plánovat nebudeme (viz například porodní příběh zde), jelikož člověk nikdy neví, co bude. ALE  – ona prostě bude gymnastka, no jen se na ni podívejte!)

Teď ale vážně – je možné, aby se člověk s Downovým syndromem dal na gymnastiku? Zvlášť když mají tito jedinci hypotonii – nízké svalové napětí?

Ano, možné to rozhodně je – záleží jen, jak se člověk cítí, zda má ke své základní diagnóze ještě jiné závažné zdravotní omezení. A taky na tom, jak ochoten je trénovat. Naopak motorický vývoj jde ruku v ruce s vývojem psychickým, tudíž praktikování jakéhokoli sportu je zvláště pro děti s nějakým hendikepem velmi důležité.

Důkazem, že možné je rozhodně všechno, je například dnes 24letá Chelsea Warner z americké Kalifornie. Narodila se s Downovým syndromem a na gymnastiku začala chodit již ve svých 4 letech. „Na začátku sotva zvládla přejít lavičku. Hlavním problémem byla hlavně hypotonie. Ale ona to nikdy nevzdala,“ řekl o ní její trenér.

A jak se její snažení vyplatilo? Posuďte sami: