Devatenáctého listopadu měla Sára 8 měsíců. Toť věk, kdy se kojenci většinou rozlézají po čtyřech, sedají si, někteří se snaží i postavit. To ale neplatí o naší Sárince. K její hypotonii se přidaly ještě maminčiny geny (prý jsem byla neskutečně líné mimino) a výsledek je jasný – nejlépe je přeci na zádech s nohama v puse.

Ale abych jí nekřivdila, šikovnější než já je, na bříšku občas trochu „pivotuje“ (točí se kolem dokola kýváním ze strany na stranu), povídá, někdy dokonce halasí a hlavně krásně reaguje, směje se tátovým vtipům (aspoň někdo je chápe!) a občas se rozkošně chechtá.

Co jsem tak vypozorovala, děti s Downovým syndromem se začínají plazit až tak kolem roku věku v průměru. A i když jsou samozřejmě i výjimky, tak neznám nikoho, kdo by s plazením začal dřív jak v 9 měsících. Tak uvidíme, jak si dá na čas ta naše cácorka.

Za zpožděný vývoj může hypotonie (nízké svalové napětí), z toho důvodu jezdíme se Sáruškou každý týden na rehabilitace (cvičíme Bobathův koncept – více třeba zde) a snažíme se pravidelně cvičit i doma. Vývoj je sice pomalejší, ale je, a o to víc se možná radujeme z každého byť malého pokroku.

Díky za shlédnutí videa, užívejte dny a se Sárinkou přejeme šťastnou ruku i v druhém kole prezidentských voleb ;-).