Když se u Sárinky po narození potvrdil Downův syndrom, byl to šok, jak už jsem tu kolikrát psala. Nevěděli jsme, co nás čeká. Všechny naše předchozí plány a představy se nám rozplynuly. Tedy – to jsme si tenkrát mysleli.

Čím víc poznáváme Sárinku a „Downův svět“ 😉 – rodiny s dítětem se stejnou diagnózou, příběhy o tom, co „tito“ lidé dokázali a mohou dokázat, o tom, že vlastně život nekončí, ale že jde dál a je krásný, tím víc jsme v pohodě.

Pravda, občas to na mě dolehne, zvlášť v případech, kdy kolem sebe vidíme stejně staré, nebo i mladší děti, které už pomalu chodí. A naše Sáruš se ještě ani neplazí (já byla tedy taky i přes běžný počet chromozomů děsně líné miminko). Musím si v takovýchto případech opakovat, že chodit bude. I když třeba později. A nejen to – bude i běhat, skákat, dovádět. A že vlastně radost a štěstí nespočívá v úspěchu a pokroku, ale v něčem úplně jiném (více třeba tady). Takže – užíváme si ji, co to jen jde. Chechtá se čím dál víc. Má skvělé grimasy, které odkoukává fakt nevím od koho. Je s ní zkrátka sranda a dělá nám obrovskou radost. A to, jestli bude chodit v roce, nebo až ve třech (či později), je vlastně celkem jedno. Zkrátka Holandsko je super (viz příběh dole).

Vítejte v Holandsku (Emily Kingsley)

Často jsem dotazována na zkušenost s výchovou hendikepovaného dítěte. Aby lidé, kteří touto zkušeností neprošli, dokázali lépe porozumět pocitům, které zažívám. Asi takhle…

Když zjistíte, že čekáte miminko, cítíte se úžasně, asi jako když plánujete skvělou dovolenou do Itálie. Nakoupíte turistické příručky a začnete plánovat. Koloseum. Michelangelův David. Gondoly v Benátkách. Naučíte se několik užitečných frází. Nemůžete se dočkat.

Po měsících netrpělivého čekání den D přichází. Vyrážíte. Po několika hodinách letadlo přistává. Letuška přichází a oznamuje: „Vítejte v Holandsku“. „Holandsku?!?“ „Co tím myslíte? Letěla jsem do Itálie. Mám být v Itálii. Celý život jsem snila o tom, že pojedu do Itálie.“

Ale změna v letovém plánu zapříčinila, že jsme přistáli v Holandsku a nezbývá, než tam zůstat. Důležité ale je, že vás nevysadili na odporném, špinavém, nakažlivém místě, plném hladomoru a nemocí.

Prostě je to jen jiné místo.

Není tak rozlehlé a oslnivé jako Itálie. Ale poté, co naberete druhý dech a rozhlédnete se kolem, všimnete si, že Holandsko je zemí větrných mlýnů a tulipánů. A je zemí Rembrandta.

Nezbývá vám nic jiného než nakoupit nové příručky. A naučit se nový jazyk. Potkáte se s úplně jinými lidmi, které byste jinak nikdy nepoznali.

Ale každý, koho znáte, cestuje právě do Itálie… a všichni vám nadšeně vypráví, jak úžasně si to tam užili. A vám nezbývá než po zbytek svého života říkat: „To je místo, kam jsem měla taky jet. To byl můj plán.“ A bolest nikdy nepoleví….protože nesplnění velkého snu je velkou ztrátou.

Ale pokud budete celý život naříkat nad tím, že jste se nedostali do Itálie, nikdy nepoznáte všechno to krásné a výjimečné, co nabízí….Holandsko.