Je to až k neuvěření, že už to bude rok, co se nám ta naše malá cácorka narodila. Vlastně mi ani nepřijde, že má 12 měsíců. Velikostně ani psychomotoricky tak totiž příliš nevypadá.

Musím se k něčemu přiznat – občas je pěkná fuška to, že je Sáruška tak dlouho prostě „mimino“. Ještě se totiž ani neplazí a o nějakém lezení či stavění se u nábytku nemůže být ani řeč. Momentálně jí zrovna rostou zuby, což nese dost těžce (to jí rozhodně nemůžu mít za zlé, mně se teď prořezává osmička a bolí to jak šlak). Tudíž skoro pořád kňučí a vzhledem k tomu, že se ještě nikterak nepohybuje, tak se jí na zemi logicky vůbec nelíbí. Na druhou stranu byla Sáruš celou dobu naprosto vzorné spokojené miminko, takže si to zkrátka „může dovolit“, no ne? 😉

Zajímá vás, jak se průměrně vyvíjí děti s Downovým syndromem? 

Mě to zajímalo. Mrkněte na tabulku popisující, v kolika měsících zvládnou děti s Downovým syndromem konkrétní dovednosti (převzato z knihy Rozvoj hrubé motoriky u dětí s Downovým syndromem od Patricie C. Winders).

No a jak je to u Sárinky?

• Sáruška začala světově. Poprvé se totiž přetočila z břicha na záda už ve 4 měsících.
• Pak byla dlooouho pauza 😉. No a když nepočítám přepadnutí z břicha na záda (myšleno omylem), tak pořádně se takto přetočit vlastně Sárka neumí dodnes.

• V čem je ale přeborník, tak to je ona „hra ruky s chodidlem„. To už dělá pěkně dlouho. A pěkně hodně ji to baví.
• Sedět umí, ale sama se neposadí. Posazujeme ji jen na chvíli a to v rámci cvičení – z polohy na čtyřech, ve které ji držíme, ji pak „šoupneme“ do šikmého sedu, ze kterého se ona pak většinou „normálně“ posadí – natáhne nohy. Pasivní sed, jak víme, pro dítě dobrý není. Důležité je, aby se dítě nehrbilo a aby v sedu nebylo dlouho.
• Pivotování – inu, Sárinka se o těch 360° zvládne otočit, ale stojí to velké úsilí ji a hlavně nás – motivace musí být obrovská!
• A plazit se té naší malé rebelce taky ještě nechce. Tedy – asi chce, zadečkem a nohama se „jakoby plazí“, ale ruce zatím neposlouchají. Podle tabulek je ale průměr pro plazení 14 měsíců. Takže „času dost“ 😉. Naše šikovná kamarádka Natálinka se ale plazí už od svých necelých 10 měsíců. Takže zkrátka stejně jako u dětí bez DS je to velmi individuální.

A proč se vlastně děti s Downovým syndromem vyvíjejí v průměru pomaleji než jejich vrstevníci?

I když se Vaše dítě bude rozvíjet v oblasti hrubé motoriky pomaleji než dítě bez Downova syndromu, naučí se sedět, chodit, běhat, skákat a jezdit na tříkolce. Zvládne také složitější dovednosti, jako je tance, plavání, jízda na koni, karate, jogging a sportovní hry. (Patricia  C. Winders)

Zapříčiňují to následující fyzické problémy/jinakosti (též dle knihy Rozvoj hrubé motoriky u dětí s Downovým syndromem od Patricie C. Winders).

1. Hypotonie

Hypotonii už jsem na tomto blogu zmiňovala několikrát. Jedná se o nízké svalové napětí. Ne nadarmo se děťátku s hypotonií někdy říká „hadrová panenka“ – když si ho vezmeme do ruky, hned poznáme, že není zpevněné – je takové „měkoučké“. S ochablým svalstvem se ale může narodit jakékoli dítě, nejen to s Downovým syndromem. Každé dítě je hypotonií zasaženo jinak a taky můžou být některé oblasti těla zasaženy více než jiné (dítě může mít například nižší svalový tonus v pažích než v nohách). Podle toho je s dítětem také třeba cvičit (více třeba ZDE). S přibývajícím věkem dítěte se svalový tonus zlepšuje, hypotonie ale přetrvává po celý život (to nic nemění na tom, že se ze Sárky může stát třeba gymnastka – TADY 😉).

2. Zvýšená hybnost kloubů – hypermobilita

Zvýšená hybnost kloubů je proto, že vazy tvořící kostní spoje jsou ochablejší, než je obvyklé. Nejlépe si to uvědomíme na kyčlích dítěte. Anebo se podívejte na fotku dole – taky takhle usínáte? B-)

3. Snížená síla

Děti s Downovým syndromem mají sníženou sílu ve svalech. I proto je důležité s nimi cvičit – opakovaným cvičením lze sílu výrazně zlepšit.

4. Krátké paže a nohy (v poměru k trupu)

To je celkem stěžejní hlavně u sedu – krátké ruce dětem s DS znesnadňují učit se sedět, protože se nemohou opřít o ruce, aniž by se naklonily dopředu. Když padají na stranu, musejí padnout dále, než se mohou zachytit rukou. A krátké nohy jim ztěžují učit se šplhat, protože pro ně výška pohovky či schodů představuje velkou překážku.

Toliko k fyzickým omezením, které naše Sárinka má, ale se kterými se statečně pere.

Co mě ještě zaujalo z výše zmíněné knížky, je rozdělení dětí s DS na motorické a pozorovatele. Naše Sáruš je na 350 % pozorovatelem :-D.

Toliko k hrubé motorice a k Sárčině vývoji. Jak jsem psala, občas je to docela fuška, mít tak dlouho prostě „mimino“. Na druhou stranu si ji ale užíváme a když ji zrovna nebolí prořezávání zubů, je s ní fakt sranda. A jak nám říkají všichni kolem nás: „Užívejte klidu, dokud to ještě jde. Pak už se nezastavíte.“ A tak si užíváme!