Stalo se to nedávno. A od člověka, od kterého bych to nečekala. I když vím, že si dosah svých slov vůbec neuvědomil. Bavili jsme se o jedné letní akci, na které měla ona osoba na starosti hlídání dětí. A já jen tak z legrace podotkla (protože se na tu akci stejně nechystáme), že je to super, že jim na hlídání šoupnu Sárinku. Vůbec to nemělo mít žádný podtext, jakože to bude těžší, protože má Downův syndrom (hlídat naší Sáru je teď rozhodně lehčí, než hlídat většinu dětí v jejím věku – kvůli její klidné a poněkud línější povaze a hlavně proto, že Sárinka je stále jaksi statická, kdežto její vrstevníci už běhají) nebo něco podobného. No a ona osoba odvětila: „Postižený neberem“! Co vám budu povídat. Úplně mě zamrazilo a absolutně jsem nevěděla, co na to říct. Vlastně jsem věděla jen to, že se mi chce hrozně brečet. Bylo to poprvé, co někdo zmínil přívlastek „postižená“ přímo s naší Sárinkou. A je mi jasné, že to bohužel nebylo naposledy…

Když jsem si zadala do slovníku českých synonym slovo „postižená“, tak mi vyjelo jako první synonymum slovo „trpící“. Ale pardon – trpící? To je asi tak poslední přídavné jméno, které bych mohla k Sárince přiřadit (pokud jí zrovna nerostou zuby).

 

„Trpící“ Sárinka si užívá na své první dovolené u moře.

Proč tedy postižené „nebereme“? Proč je škatulkujeme a bez toho, aniž bychom si o tom konkrétním človíčku zjistili víc, si prostě řekneme „downík“ = postižený = problém?

Vím, že teď zase generalizuji já – jsem moc vděčná za to, že se Sárinka narodila teď a ne před lety, kdy naše společnost byla mnohem méně tolerantní a solidární. V době, kdy sice nebyly žádné screeningy na odhalení genetických vad, ale „mongoloidní děti“ (tak se často nazývají lidé s Downovým syndromem kvůli tvaru očí) se hned po narození (z drtivé většiny) automaticky umísťovaly do ústavů. V době, kdy nebyly známy žádné speciální terapie a možnosti rozvoje pro jedince s touto genetickou odchylkou. Vím, že v současné době se snažíme o inkluzi, která, jak vím z ověřených zdrojů, někde funguje skvěle, ale někde bohužel těžce pokulhává. Je to jen o lidech. O dobré vůli, snaze a pochopení. Pokud se budu snažit porozumět druhému, tomu, proč se chová jinak, než bych od „normálního“ jedince jeho věku čekala a pokud se mu budu snažit pomoci rozvíjet jeho potenciál, můžou být spokojení všichni. Znovu – je to jen o lidech…

Modlím se za budoucnost naší dcerky. Za to, aby měla kolem sebe lidi, kteří se budou snažit jí porozumět, kteří se budou snažit pomoci jí maximálně rozvinout její potenciál a kteří ji budou mít rádi. Samozřejmě – v první řadě to budeme my – její rodina, která se již za 4 měsíce rozroste o dalšího člena. Sárinka jako starší zodpovědná ségra. To si ještě užijeme legrace. Ale myslím si, že se té role určitě ujme skvěle 😉.

 

To jsme my s naší „postiženou“ dcerkou 😉.

Ale pak to budou učitelé ve školce, spolužáci, odborníci, učitelé ve škole a další. Vlastně všichni, se kterými Sárinka bude kdy v kontaktu, ji ovlivní. Máme to tak všichni, ale u ní bude strašně moc záležet na tom, jak bude přijata.

Proto bych vás chtěla moc poprosit:

• Neškatulkujme člověka na první pohled. Nebo ještě lépe – neškatulkujme.
• Neházejme „downíky“ do pytle s názvem „postižení“, který zavřeme a nedáme mu šanci ukázat, co v něm doopravdy je. A nejen downíky. Všechny, kteří jsou „jiní“. Jiní než většinová společnost a proto pro nás často „divní“.
• Snažme se být chápaví, vstřícní a snaživí. Protože když chceme, dokážeme zázraky.
• Uvědomme si, že slova můžou zraňovat. A někdy opravdu hodně. Zvláště ty „postižené“ lidi, kteří bývají zranitelnější a v případě lidí s Downovým syndromem i empatičtější.
• Přemýšlejme o dosahu svých slov ještě předtím, než je vyřkneme. A namísto soudů a uštěpačných poznámek buďme užiteční.
• Pomáhejme se slabším rozvíjet, ať můžeme být lepšími lidmi – my, oni i celá naše společnost…

A slovy krále popu Michale Jacksona:

Heal The World
Make It A Better Place
For You And For Me
And The Entire Human Race

Uzdravme svět,
učiňme ho lepším místem,
pro mě, pro tebe,
pro celou lidskou rasu.