A je nás 5! Sárinka má mladší ségru – Sofinka je na světě, rozhodla se mít podobný začátek jako její starší ségra a velký vzor. V čem je ten začátek podobný? A jak jsme se vlastně cítili poté, co se narodila Sárinka a jak to vnímáme dnes?

Vrátila jsem se na místo činu. Tam, kde jsme si před více jak 3 lety vyslechli „verdikt“. Čtyři slova, která pro nás byla tenkrát obrovskou ránou, která bodala u srdce ještě dlouho po jejich zaznění. „Downův syndrom byl potvrzen“. I když jsme to už tušili, do poslední chvíle jsme doufali, že to není pravda. Že je naše Sárinka úplně normální miminko. A ne že má něco extra, v tomto případě extra chromozom. Bylo to pro nás totiž něco neznámého. Opředeného mnoha mýty a předsudky. A my se toho neznámého báli. A nebylo pro nás jednoduché to přijmout…  Kdybych ale před těmi třemi lety věděla to, co vím teď. Kdybych měla stejné informace. Kdybych znala tolik skvělých miminek a dětí s Downovým syndromem. Kdybych měla načtené články a zkouknutá videa tom, co můžou lidé s Downovým syndromem dokázat. A kdybych věděla, jak úžasně bezelstní a šťastní to bývají lidi, tak bych přijetí Sárčiny diagnózy zvládla jinak. Jistě – neskákala bych radostí do vzduchu, že se mi narodilo miminko s Downovým syndromem. Ale byla bych šťastná, že se mi narodilo miminko a těšila bych se na to, co nám život přinese…

20170615_162045
Dvoudenní Sárinka v inkubátoru. To je ale slaďouš, že?

Proč se vlastně vracím k tomu, jak jsem se cítila tenkrát ve Fakultní nemocnici Poruba v Ostravě, když tam Sárinku převezli z porodnice ve Frýdku kvůli problémům s dechem? Protože jsem zase tu. Zase procházím známá místa, můžu si odskočit do nemocniční kaple, kterou jsem po Sárinčině narození tak hojně navštěvovala. Zase si můžu dát dortík a mé oblíbené capuccino v nemocničním bistru. A zase docházím na dětskou JIPku. Už ale ne za Sárinkou. Ale za její mladší setřičkou Sofinkou, která se narodila minulé úterý 26. května v 9:38 dopoledne. A protože naše holčičky jsou očividně ve svém raném věku značné potížistky, rozhodla se následovat ségru a začátek mít stejný jako ona. Jen ten počet chromozomů má Sofinka „běžný“, tak originální jak Sárinka v tomto není… Sofča je nedočkavec a narodila se už na konci 33. týdne těhotenství s váhou 2 kila (bez 10 gramů) a délkou 43 cm. Ale je to velká šikulka, od začátku si dýchá krásně sama, hned se přisála a krásně baští. I po tom je po Sárince.

Občas to tady na mě dolehne. To, že Sofinku ještě nemůžu mít pořád u sebe (poznámka: od úterý 2.6., přesně týden od porodu, už jsme spolu na pokoji 💕). Stejně jako tomu bylo se Sárinkou. To, že holka naše měla být ještě 7 týdnů v břiše (i když pravda, už děti narozené 37+0 se berou jako vyzrálé, takže vlastně „jen“ 4 😉). A že je tak maličká a křehká (i když teda ozvat se umí pěkně a síly má taky za dva). A taky to, že musíme být v nemocnici a nemůžeme být s těmi ostatními doma. Neděli předtím, než mě hospitalizovali v nemocnici, jsem si plánovala, že musím někam odjet sama bez dětí. Aspoň na víkend. Že už jsem fakt unavená a potřebovala bych si od nich odpočinout (Dan měl celý víkend šichtu). Dan se tak zamyslel a říká: „Celý víkend sám s nimi, to bych teda nedal.“ A den na to jsem ležela v nemocnici. Dneska tomu jsou přesně 2 týdny. Celých 14 dní, co jsem neviděla děti. Paradox, že. Chtěla jsem víkend na odpočinek. „Dostala“ jsem mnohem víc. Ale hned první den, co jsem je neviděla, bych měnila. Nemohla jsem se ani podívat na jejich fotku, abych nezačala brečet. Jasně, těhotenské hormony dělají svoje, co si budeme povídat. Ale v mžiku jsem zapomněla na jejich neduhy a na to, jak mě někdy štvou. Člověk cítí jen to, jak moc je miluje a jak moc se mu stýská.

Strašně moc mi chybí Sárinka, její objetí, o které si poslední dobou tak často říkala. Miluje, když ji já nebo táta objímáme. Její záchvaty smíchu, při kterých si občas nevinně „učůrla“ a pak nám to provinile ukazovala. Její ukazovačky, písničky a říkačky, kterým rozuměla většinou jen ona sama. I když často jsem z jejích gest nebo slov poznala, co zrovna „zpívá“. Její nenápadné „útěky“ do svojí postýlky, kde jen tak seděla a povídala si s panenkami a hladila je. Její láska k hudbě a kytaře a její srandovní a decentní taneční pohyby, které jsou zcela jedinečné a neopakovatelné. Její zářící očka, když se jí zeptáme, jestli už chce pustit večerního Krtečka nebo jestli chce nějakou dobrůtku na svačinku.

A Sebík, ten malý rošťáček, který se taky moc rád chodí mazlit. Ale jenom někdy, protože je to přece už velký kluk, kterého tak strašně moc zajímá celý svět. A nějaké mazlení je přeci ztráta času, když zrovna musíte zkoumat obsahy tátova pracovního šuplíku nebo třídit svoje autíčka a vymýšlet pro ně co nejlepší trasy. Ty rána, když vleze k vám do postele a přitiskne si svoje čelo na to vaše. Nebo to, když zvládne nějakou složitější vkládačku nebo úkol, protože miluje výzvy, jak se hrdě zatváří a začne si tleskat. A chce další úkol. Nebo když vyžaduje, abychom mu pustili jeho oblíbené písničky, které mi už tolik lezou na nervy, protože se u nás opakují tak 100x denně. Když je slyší, začne se okamžitě točit, pohupovat do rytmu a ukazovat…

Samozřejmě mají oba dva i spoustu neduhů. Na které teď ale během „separace“ vůbec nemyslím. A fakt si na ně ani nevzpomenu. Ale taky vím, že už se tak strašně moc těším, až je zase sevřu v náručí… Jasně, určitě mě začnou za chvíli zas tak trochu štvát a budu unavená. Ale vím, že si budu vážit každé chvilky s nimi mnohem, mnohem víc, než dřív. Protože vím, jak moc mě bolí, když s nimi nemůžu být.

Ale konec splínu, teď je nejdůležitější Sofinka, která mě potřebuje nejvíc. A Sárinka se Sebíkem mají nejlepšího tátu na světě, který všechno zvládá absolutně skvěle. A děti mají i spoustu hodných tet a babičku, které je rozveselují a tátovi pomáhají. Protože táta musí řešit i nějaké pracovní věci.

Tak jako tak, Bohu díky, je nás pět! Každý den děkuju za ten úžasný dar. Každé naše dítě je jedinečné. Skvělé. Milující a milované. Fungující rodina je to nejdůležitější, co můžete dítěti dát. A nejen dítěti. Ale i společnosti. A celému světu.

 

4 comments

  1. Ivetko, krásně napsané..A plně tě chápu…Nejvíc si uvědomíš, jak toho člověka máš ráda, když s ním delší dobu nejsi…Což každá maminka potřebuje ,,na chvilku“, aby načerpala sílu a byla to ta veselá máma.. 🙂 Přeju ti, ať už ta chvilka brzo skončí, ale taky ať se občas na chvilinku zopakuje…Ať si i odpočineš bez dětí 🙂 Chybíš mi 🙂

    Liked by 1 osoba

  2. To je nádherný článek 🥰 děkuji, dojatě teď čekám,až se ta moje kráska konečně nají a budu ji moci pořádně obejmout…🥰 Držíme palce Sofince i celé rodině 😉 Sokolici 

    Liked by 1 osoba

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s