Jaké bylo přivítání? Jak berou Sárinka a Sebík malou ségru? A jak to tady u nás doma teď se třemi prckami vypadá? Nuda rozhodně není, o klidu se taky mluvit nedá, Sárinka má v Sebíkovi stále většího parťáka a všichni užíváme léta.

Před více jak dvěma měsíci jsem tu sdílela článek plný nostalgie a smutku z odloučení, ale zároveň i plný radosti z narození Sofinky a z toho, že je i přes svůj překvapivě brzký a ukvapený start zcela v pořádku a zdravá jako řípa! Popisovala jsem v něm, jak moc mi chybí děti, tak strašně moc, že se to ani pořádně nedalo popsat… To už je ale Bohu díky za námi. A dneska jsou tomu skoro dva měsíce, co jsme se Sofčou dorazili z porodnice domů (9. června).

Jaké bylo přivítání? Jak berou Sárinka a Sebík malou ségru? A jak to tady u nás doma teď se třemi prckami vypadá?

Tak k tomu přivítání…

Co si budeme nalhávat. Přivítání nebylo ani zdaleka takové, jak jsem si malovala. Čekala jsem nadšené tvářičky dětí zářící štěstím, protože se jim přeci vrátil jejich milovaná maminka. Bylo to ale absolutně jinak. Sebík se vedle mě probudil v autě, když jsme jeli z porodnice (jel nás s Danem vyzvedávat a po cestě tam usnul). Po naprosto nechápavém výrazu následoval výraz absolutního zděšení a celé toto „entré“ bylo završeno dlouhotrvajícím řevem. Doslova. Nemohla jsem na něj ani šáhnout, neustále se držel u Dana a na mě se díval jako na zrádce. Děsivého zrádce.

Tady už mě naštěstí znovu vzali na milost… 😉

U Sárinky to nebylo tak vyhrocené, ale začátek byl dosti podobný. Jak jsem přišla domů, kde si zrovna hrála s babičkou, podívala se na mě, nejdřív ztuhla a pak začala brečet. Ne řvát, jako ten první prcek, ale brečet, napolo vyděšeně, napolo naštvaně. Sárinka mě ale vzala na milost celkem hned, stačilo vzít do ruky kytaru a zahrát jí její oblíbené „Koho včelky chválí“ a „Když jsem byl malý“. A taky jsem se jí snažila pořádně vysvětlit, proč jsem byla tak dlouho pryč. Snad to pochopila. Naše velká holka.
U Sebíka ale stav naštvání trval asi dva dny. Jako fakt. A to mi rvalo srdce, jejich „přivítání“ jsem obrečela, jaksi trošku jiné, než jsem si v duchu naplánovala. To už tak bývá.
Člověk se jim nemůže divit. Byla jsem pryč skoro měsíc. Bez rozloučení (do porodnice mě Dan odvezl v noci). Bez vysvětlení, proč tak dlouho nebudu doma. Během toho měsíce se o mně doma nemluvilo. Dan se bál, že by Sebík chytil amok. Protože než mě hospitalizovali, byl Sebík „děsný mamánek“. Měsíc je strašně dlouhá doba. Zvlášť pro tak malé prcky, kteří byli zvyklí být s vámi denně. A najednou jsem zmizela. A objevila se po měsíci. Jak to asi tak vnímali. Určitě nezapomněli. Prostě to cítili jako zradu a byli naštvaní…

Teď už je ale všechno jako dřív. Bohu díky za to! Teda ne, jako dřív. Je nás doma o jednoho víc. Jsme o jednu dušičku bohatší a krásnější ;-).

Co říkají ti naši dva raubíři na malou ségru…

Zatím je pro ně takovou malou panenkou, která se moc nehýbe, občas ruší jejich klid a taky se s ní musí dělit o pozornost rodičů. Zároveň jsou ale chápaví, když si hrajeme a Sofinka začne plakat, stačí říct „půjdeme pochovat Sofinku“, nebo „nakrmit“ či „přebalit“, a oni už se hrnou k její postýlce. Pohoupou ji, pohladí, učešou nebo imaginárně nakrmí.

Všechny vyjmenované aktivity ale dělají s energií sobě vlastní, takže je s ní samotné radši moc dlouho nenecháváme 😉. Občas si stoupnou k její postýlce a nenápadně ji pošťuchují, jako by chtěli, aby si s nimi šla taky hrát. Že je přeci nuda jen tak ležet. Sárinka Sofču ráda houpe ve vajíčku a dělá u toho důležitě „š š š“, jak to slyší u nás, když Sofinku uspáváme nebo konejšíme. Včera jsem ty dvě nechala chvíli o samotě, a když jsem přišla, Sárinka klečela u Sofinky, měla v ruce hřeben a snažila se jí česat vlásky. To už je prostě velká ségra se vším všudy 😉❤️.

No a jak to u nás teda teď vypadá…

Uklizeno tu není asi nikdy. Napečeno u nás už asi nikdy ani nebude 😀. Uvařit dobrý oběd je pro mě teď výzva číslo jedna naplněná adrenalinem. Zkrátka je to mazec. Ale (většinou) krásný mazec 😀. Když se narodil Sebík, bylo to o něčem jiném. Sárinka měla sice taky rok a půl, jako měl Sebík, když se narodila Sofča, ale narozdíl od Sebíka byla statické klidné dítě. To se o Sebíkovi opravdu říct nedá, je to taková naše neřízená střela, kterého je všude plno. Už se k němu přidává i Sárinka, takže u nás o veselé a akční příhody opravdu není nouze. Další věcí je obrovská empatie u všech našich tří ratolestí. Což je úžasné u projevů pozitivních emocí, když ale přijde na pláč či řev, dost často se k prvnímu „spouštěči“ přidají i další dva „solidárníci“, a to pak mám sto chutí jít rozdat všem sousedům na kilometr daleko s omluvou a štamprlí veliké špunty do uší…

No nuda u nás už asi nikdy nebude. A pro Sárinku jsou tihle dva malí sourozenci nejlepší tahouni a parťáci na světě. Bohu díky za ně ❤️.

Jinak užíváme léta plnými doušky. O Sárince a jejích prázdninových aktivitách ale až příště. Mějte se báječně 🌞.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s