„Uvažovali jste o tom, že dáte Sárinku do stacionáře?“ ptala se mě před víc jak rokem Sárinky neuroložka. Koukala jsem na ni, jakoby spadla z višně. Se zbláznila ne, Sárinku do žádného stacionáře odkládat nebudu, říkala jsem si tehdy. Představovala jsem si, že se jedná o nějaký ústav plný „postižených“ dětí, které tam rodiče jen tak odloží, když si od nich chtějí odfrknout.

A hle, uplynul rok a Sárinka chodí už víc jak měsíc do dětského rehabilitačního stacionáře v Ostravě-Porubě ❤️. Přijde mi teď taková větší a rozumnější a Bohu díky, moc se jít tam líbí. Co si budeme povídat, jako odfrknutí pro rodiče to funguje též, ostatně jako každá školka či jiné podobné zařízení. Mít celé dopoledne na starosti dvě děti namísto tří je obrovský rozdíl 😀. V čem jsem se ale hodně mýlila je to, že se jedná o ústav, kde své dítě odložíte a nic moc tam s ním nedělají. Dělají. A to hodně.

Pěkně popořádku.

Jak se tedy stalo, že Sárinka začala chodit právě do stacionáře?

Slovo stacionář ve mně dřív probouzelo zvláštní pocity, přišlo mi to jako něco pro staré lidi, nebo prostě nějaké místo na odložení dítěte. Když mi ale konkrétně stacionář v Ostravě-Porubě doporučily nezávisle na sobě tři různé osoby, odbornice na slovo vzaté – Sárinky neuroložka, logopedka a fyzioterapeutka, všechno skvělé ženy, dvě poslední v tom stacionáři dokonce pracovaly a nemohly si ho vynachválit, rozhodla jsem se, že to zkusím a vyrazily jsme tam se Sárinkou na konzultaci. Naprosto všechno tam na nás působilo skvěle – paní primářka, prostředí, popis toho, jak stacionář funguje. Vnitřně už jsem se rozhodla, že bychom to zkusili, když paní primářka pronesla, že vlastně neví, jestli tam pro nás bude místo, protože je Sárinka moc šikovná. Že chodí, sama se nají, je bez plínek atd. Že chtějí vzít primárně takové děti, které to potřebují víc. No zkrátím to – v létě nám paní primářka volala, že pro nás místo mají a že může Sárinka nastoupit. Tak třikrát sláva! Sice ano, byli jsme nervózní z toho, jak si tam Sárinka zvykne, jestli tam na ni budou hodní (a jestli ona bude hodná na ně 😅) a jestli se jí tam hlavně bude líbit. Ale pozitiva převažovala, tak jsme se rozhodli do toho jít.

Občas se mě někdo zeptá, jestli jsme uvažovali i o běžné školce. Tento rok ještě určitě ne, Sárinka je ve fázi, kdy se teprve pořádně rozchází a hlavně jsem se bála toho, že by si v běžné školce někde zalezla do kouta a hrála si sama s panenkami a to by dělala celé dopoledne. Jasné, i v běžné školce by měla nějaký program, ale ve stacionáři se jedná přímo o odborné vedení téměř ve všech oblastech, které by Sárinka měla rozvíjet, tudíž už s ní dál nemusíme jezdit na různé terapie, protože vše absolvuje přímo tam (na hipoterapii a canisterapii chodíme stále, protože zvířátka jsou Sárinky další láska ❤️). Paní primářka dětského stacionáře nám ale doporučila, a my jsme si to též tak předplánovali, že bychom mohli běžnou školku vyzkoušet příští rok, pokud bude vše ok. S asistentem. Sárinka by chodila sem k nám do Frýdku, ideálně s dětmi, které zná, tak uvidíme, jak to všechno dopadne. Držte jí palce. I když Bůh ví, jaká bude situace příští září 🙏.

Jak stacionář funguje?

Dětský rehabilitační stacionář (při Městké nemocnici Ostrava-Fifejdy) se zaměřuje primárně na děti s poruchou motoriky, hlavní náplní je tedy každodenní rehabilitace. Sárinka má tak ve třídě i děti, které jsou v pořádku po mentální stránce, pěkně mluví a zapojují se, takže jsem se nebála, že tam Sáruš nebude mít „tahouny“.

Jak tam probíhá Sárinky den?

7:30 – SNÍDANĚ

Každý den začíná už v 7:30, což bylo zpočátku trošku náročné zkoordinovat s jejími pozdními a pomalými rány. Sárinka ráda spí a nesnáší, když na ni někdo spěchá. Tudíž vstávání v 6:30 a šupšup oblékání, čištění zubů, záchod, česání (které nesnáší vždycky) a odjezd pro ni bylo zpočátku vyčerpávající. Začala ale chodit spát už v 18:30 (přes den už totiž nespí), krásně se to srovnalo a teď už ji ráno ani nemusíme budit, bývá vzhůru sama❤️. Sárinka jídlo miluje, tudíž začít školku právě snídaní je pro ni naprosto ideální (když ji teda zrovna nenutí jíst něco, co nechce 😎).

8:00 – 9:00 – ZAHÁJENÍ DNE S PANÍ UČITELKOU

V rámci stacionáře je i mateřská škola, která funguje samostatně, takže Sárinka musela mít i doporučení speciálně-pedagogického centra právě do školky. Každý den v 8 ráno s paní učitelkou udělají kolečko, zdraví se, učí se jména ostatních (Sárinka už suverénně a často opakuje Dominik, Bertík a Grace, její oblíbence 😉), hrají na klavír, zpívají, říkají básničky, rytmizují. Tedy něco pro naší Sárinku, která hudbu a básničky naprosto miluje. A nakonec si vždy ještě něco vyrobí, upečou nebo nakreslí. Hotové výtvory pak většinou visí v šatně, nebudu vám lhát, když jsem tam poprvé viděla viset Sárinky výtvor, měla jsem z toho slzy v očích, jak jsem na ni byla hrdá ❤😉️).

9:00 – SVAČINA – Další ze Sárinky oblíbených bodů dne.

9:30 – 11:00 – INDIVIDUÁLNÍ TERAPIE, potažmo HŘIŠTĚ

Z předchozích bodů dne jsem nadšená. Ale z tohoto skáču radostí deset metrů do vzduchu! Sárinka má ve stacíku každý den rehabilitace, průměrně 3x týdně logopedii, dále ergoterapii, koupele nebo snoezelen . Navíc všechny odbornice, která tam pracují, jsou neskutečně sympatické (a velmi schopné) a Sárinku mají moc rády. A ona je, jak se začíná pomalu ale jistě ukazovat, když je potkáme během toho, co Sárinku vyzvedávám. Kromě těchto individuálních terapií tam je skvěle a naučně vybavená herna a nové venkovní hřiště plné trampolín a dalších skvělých stimulačních a zábavných prvků.

11:15 – OBĚD

No a v poledne už si Sárinku vyzvedáváme. Občas se stane, že odtamtud pomalu ani nechce odejít.

Jaká byla adaptace?

Byla jsem z toho hrozně nervózní. První týden ale proběhl naprosto bez problémů, úplně předčil mé očekávání. Jednalo se o adaptační týden, takže v pondělí jsme tam byly se Sárinkou spolu necelé dvě hodiny. Další dva dny tam byla dvě hodiny sama a ve čtvrtek a pátek už dokonce tři hodiny. Ranní předávka probíhala tak, že Sáruš úplně v pohodě popadla za ruku některou z učitelek a vydala se zkoumat neznámé. Ani si nevšimla, že jsem odešla. A když jsem ji vyzvedávala, tak většinou též nezájem, očividně tam byla spokojená. Na další týden jsme se tedy ve školce domluvili, že dorazíme už od pondělí na 7:30 jako ostatní děti. Předávka proběhla též celkem bez problémů, při vyzvedávání mi ale učitelky říkaly, že byla taková plačtivější. Ve stejném duchu proběhlo i úterý, a večer pak jsem viděla, že se jí rozjíždí rýma. Takže zbytek týdne a celý následující zůstala doma. A skutečná adaptace nastoupila v plné síle pak další pondělí. Pofňukávala, když jsem jí v šatně obouvala přezůvky a jak jsem ji chtěla předat, tak se mě odmítala pustit, křečovitě mě držela a plakala. Jak mi to lámalo srdce! Řeknu vám, že jsem ten týden reálně uvažovala, že si ji nechám doma a zkusíme to až příští rok. Naštěstí jsme se ale rozhodli dát tomu ještě šanci, protože od toho dalšího týdne už byla jako vyměněná. Ráno při předávání vůbec nebyl problém, naopak když jsem si pro ni jela, vypadala občas, že jsem ji hrozně vyrušila z nějaké důležité činnosti. Učitelky ji moc chválily a pokaždé, když se jí zeptám, jestli chce do školky, nadšeně kývne a řekne „chci“. Má tam kámoše – Dominika, Bertíka a Grace, které mi v šatně na fotkách vesele ukazuje a říká „Minik, Betik, Grejs“. Já jsem vám tááááák šťastná!

Je mi jasné, že nejsem jediná, komu dítě brečelo ve školce a nechtělo tam. Ale tohle je prostě naše Sárinka, takže je to něco naprosto jiného! ☝️😉

Teď jsem nejvíc:

• šťastná, protože vím, že se jí tam líbí ❤️.
• hrdá, protože máme doma velkou šikovnou holku, která zvládne být celé dopoledne bez rodičů.
• spokojená a vděčná, protože vím, že je tam o ni postaráno po všech stránkách.

Takže tak. Díky za tuto možnost. Díky personálu Dětského rehabilitačního stacionáře. A díky Sárince, že to takhle skvěle zvládla a zvládá. Jsem hrdá máma ❤️.