„Děti se o Kubíčka perou, během pár okamžiků si získal celou naší rodinu.“ Přečtěte si rozhovor s pěstounkou Maruškou, která má svých 5 dětí a další 4 v péči, mj. i Kubíčka s Downovým syndromem.

Není tomu tak dávno, co byly sociální sítě plné zpráv o malém chlapečkovi ze severu Čech, kterého matka po porodu opustila a který byl kvůli špatnému zdravotnímu stavu převezen do Fakultní nemocnice v Motole, kde ležel sám, bez doprovodu a často přivázaný k postýlce jen v pleně téměř 11 měsíců života (více třeba tady). A je tomu jen několik dní, co se konečně podařilo najít přechodné pěstouny, kteří se chlapečka ujali, takže to vypadá, že své první narozeniny konečně oslaví doma. V nové rodině. Neustále se mi hrnou slzy do očí, když si představím, jak moc musel chlapeček strádat…

Nejen kvůli tomuto případu jsem se rozhodla zeptat na pár otázek paní Marušky Trávníčkové, která má s manželem svých 5 dětí a aby toho nebylo málo, další 4 si vzali do pěstounské péče. Poslední z nich, jako deváté dítě, je právě Kubíček s Downovým syndromem, který má 20 měsíců. Je u nich teprve půl roku, předtím byl skoro rok u pěstounů přechodných, kteří si ho vzali v jeho dvou měsících. Je to úžasný příklad toho, jak by to mělo fungovat. A že to může fungovat i u děťátka s nějakým hendikepem. Jak psala paní Maruška: „Kubíček je opravdu malej úžasňáček, během pár okamžiků si získal celou naší rodinu včetně puberťáků a je prostě skvělej po všech stránkách.“

  • Prý jste veliká rodina. Co to znamená? 🙂

Velká rodina – asi jak se to vezme, znám i větší. Nás je dohromady 11. Nejstarší dceři vysokoškolačce bude 20, dále máme téměř 18 letého syna, v pěstounské péči dva sourozence 17 a 15 let, poté náš bio 14 let, dále chlapec v pěstounské péči se středně těžkou mentální retardací (STMR) a těžkou dysfázií, dcery 11 a 6 let a nyní Kubíček 20 měsíců. Jestli jste napočítala 9, je to správně a pokud jsem na někoho zapomněla, tak dopíšu :-). Kubíčka všichni kupodivu přijali naprosto úžasně a do dneška je tomu tak, jde z ruky do ruky a kolikrát mám problém si ho urvat pro sebe. Je to náš miláček a tuším, že časem to bude pěkně rozmazlené dítě.

  • Proč jste se rozhodli jít cestou pěstounství, když už velkou rodinu máte? A proč jste se rozhodli vzít si dítě s hendikepem?

Velkou rodinu už máme dávno, pěstouni jsme už více než 10 let a k pěstounství jsme byli rozhodnutí ještě předtím, než jsme byli manželé. Proč hendikepované dítě? To první dítě, co jsme dostali z kojeneckého ústavu v Mostě, měl být zdravý chlapec, trošku opožděný, který vše dožene. Dnes má STMR a těžkou dysfázii, téměř nemluví a vše jsme si s ním vychutnali a sežrali s prominutím do poslední kapky, ale i přes svůj hendikep je to úžasný kluk, super bytůstka, kterou celá naše rodina miluje. Protože už z něj bude velký chlap, tak jsme si řekli, že mu pořídíme parťáka, aby jednou u nás nebyl tak sám. Samozřejmě u nás zůstane napořád, nemáme v úmyslu ho dát někam do ústavu, až bude plnoletý. A protože jsme zjistili, že děti s hendikepem jsou úžasné a skvělé, hledali jsme tentokrát dítě mezi nimi a Downův syndrom mi přišel jako nejlépe se hodící k tomu našemu broučkovi, co už doma máme. No a klaplo to a rozhodně nelitujeme, ba právě naopak. Jsme ti nejšťastnější rodiče, ano, Kubíček nebude tak rychlý jako jeho vrstevníci, ale o to víc si každý jeho úspěch užíváme.

  • Jak moc rozdílná je péče o něj oproti vašim dalším dětem, když byly v jeho věku?

Péče je o něco náročnější v tom, že máme hodně lékařů a stále s nimi něco řešíme, ale asi nám to žádný problém nečiní. Jinak to nikterak rozdílné zatím není, všem dětem se musí člověk věnovat, nikde to nelze ošidit, takže to dle mého není o nic náročnější, ba spíše naopak, mám ještě trošku klídek, nemusím za Kubíčkem zatím běhat atd. Zatím se nám daří sedět a naučil se plazit, takže za mě úžasný pokrok.

  • Šli byste do toho znovu? Máte při tolika dětech i čas sama na sebe?

Rozhodně bych na tom nic neměnila. A čas jen pro sebe občas mám, děti se o Kubíčka perou, takže já mám spíše opačný problém. Dětem kupodivu nedělá problém – pozor, i puberťákům – Kubíčka přebalit, nakrmit nebo vozit v kočárku. Přijde mi, že vše je tak, jak má být.

A zase mám slzy na krajíčku, tentokrát ale z úplně jiného důvodu. Díky moc Marušce a celé její rodině za jejich obrovské srdce a otevřenost, ať se vám krásně žije a ať jste i nadále tak spokojení…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s