„Od nikoho jsem nikdy nedostala víc pus, než od Mirečka. Do ústavu jsme ho dát nemohli.“ Přečtěte si rozhovor s Hankou a Jirkou, kteří měli Mirečka s DS v přechodné pěstounské péči. Žádní adoptivní rodiče ani pěstouni se nenašli, a tak se stali jeho poručníky.

Praská táborový oheň, vůně šťavnatých špekáčků nutí slintat i ryzí vegetariány a do rytmu písničky Hlídač krav se pohupuje malý Mireček. Má miloučký obličejík a celkově vás odzbrojí svým bezelstným úsměvem. Kromě toho, že žije u svých poručníků, je speciální i tím, že má Downův syndrom. Jeho životní příběh je ale ještě zajímavější…

S Hankou a Jirkou, poručníky malého Mirečka, se známe z pobytu pro rodiny dětí s Downovým syndromem v Jeseníkách, kam jsme se letos v létě už podruhé vypravili. Pobyt je pořádaný spolkem Trizomie 21 a kromě toho, že se odehrává na nádherném místě uprostřed pastvin a hor, má i bohatý program – pro děti s DS byla připravena individuální logopedie, ergoterapie a rozvoj kognitivních funkcí, pro všechny pak dopolední i odpolední výtvarný či pohybový program, turnaj v ping-pongu, diskotéka nebo již zmíněný táborák.

Když vidíte Hanku, Jirku a malého Mirečka, tak chvíli váháte, jestli se jedná o rodiče či prarodiče (i když na svůj věk vypadají samozřejmě skvěle a svěže 😉). A když se dáte do řeči, zjistíte, že správná není ani jedna varianta. Mireček je v jejich poručnické péči, i když to původně vůbec nebylo v plánu. Hanka s Jirkou se před 6 lety rozhodli stát přechodnými pěstouny (jejich dětem bylo v té době 15 a 17 let). Jejich druhým dítětem v přechodné péči byl právě Mireček, pro kterého si jeli přímo do porodnice. Měli ho mít u sebe maximálně rok (to je maximální doba pro přechodné pěstouny), do té doby, než se pro něj najdou adoptivní rodiče nebo pěstouni. Tedy tak to bývá u „běžných“ dětí. Pro Mirečka se žádní adoptivní rodiče ani po roce nenašli. A tak Hanka s Jirkou stáli před náročnou volbou – buď si Mirečka nechat už napořád, nebo ho dát do ústavu. Jiná možnost nebyla. Asi tušíte, jak se rozhodli. Jejich příběh mě zasáhl natolik, že jsem s nimi prostě musela udělat rozhovor…

Přechodná pěstounská péče
Jedná se o dočasné řešení situace dítěte v krizovém období jeho života. V pěstounské péči na přechodnou dobu může být dítě umístěno maximálně na 1 rok. Účelem pěstounské péče na přechodnou dobu je zejména poskytnout rodičům dítěte čas, aby si mohli upravit své poměry tak, aby byli znovu schopni převzít dítě do své péče, nebo se pro dítě našla jiná vhodná stabilní náhradní rodina. Díky rozvoji pěstounské péče na přechodnou dobu mají děti, které se ocitnou mimo vlastní rodinu, šanci zcela se vyhnout pobytu v kolektivních zařízeních. Více o přechodné pěstounské péči ZDE.

Proč jste se rozhodli stát přechodnými pěstouny?

Hanka: Já jsem se rozhodla 🙂. Došlo mi, že už mě děti nepotřebují, že už vyletěly z hnízda, že nechci trávit zbytek svého života s manželem u televize.   

Jirka: To každého chlapa potěší 🙂.

Hanka: U televize jsem řekla. V práci mě to přestalo bavit a kolega z práce mi říká – co učitelku ve školce? Anebo pěstounství? Přechodnou pěstounku dělá moje kamarádka, tak jsem si o tom začala více zjišťovat. Pak jsem se zeptala dětí, co oni na to. No a pak jsem se zeptala manžela 🙂.

Jirka: Já jsem byl teda ten poslední, koho se Hanka zeptala.

Hanka: Protože jsem věděla, že nemá smysl mu to říkat, pokud by děti řekly ne.

Jirka: No to bez diskuze. Takže začalo období, kdy mi to bylo vysvětlováno. A já se snažil o nějakou racionální argumentaci, proč ne, věci je třeba zvážit.

Hanka: Káťa měla těsně před maturitou (17 let), Kuba byl puberťák (15 let), tak jsem je uklidňovala, že budou mít sólo vršek v patře, jejich pokoje že budou nedotknutelné a my se akorát rozhodli, že z garáže uděláme ložnici a že ty řvoucí miminka s absťákama (abstinenčními příznaky – matka  alkoholička, silná kuřačka nebo narkomanka) budou dole a děti budou mít klid na učení. Kuba měl trochu problém, protože se bál, jestli nepřijde o svůj pokoj. Když se totiž stanete přechodnými pěstouny, tak se zavážete, že přijmete jakékoli dítě ve věku 0-18, vůbec to nemusí být miminko. Takže jsme se bavili, že pokud by to bylo nějaké starší problémové dítě, co třeba kradlo, tak by si zamykali pokoje. Na všechny varianty jsme se připravovali.

Jirka: Plus že tam zbyde ještě pracovna, takže když tak bych měl kam utéct 🙂. Každopádně jsme se nakonec rozhodli, že do toho půjdeme. A čekala nás 18měsíční příprava.

Mohli jste si vybrat, jaké dítě přijmete? Respektive mohli jste si zadat nějaká kritéria, například ohledně postižení?

Hanka: V průběhu školení nám bylo řečeno, že můžeme mít dítě od 0 do 18, že to si nemůžeme vybrat, jak už jsem zmiňovala. Ale ano, zadali jsme tam, že máme patrový dům, takže ne dítě vozíčkáře. A „ne dítě s těžkým hendikepem“. Nedovedli jsme si představit, že dostaneme nějakého ležáčka, kterému bychom museli měnit sondy atd., to bychom nezvládli…

To je potom otázka, kde je ta škála, co ještě je a co už není těžký hendikep…

Hanka: Každý to posuzuje jinak, já si myslím, že většina lidí by i řekla, že Downův syndrom je těžká diagnóza. A my k tomu tenkrát přistupovali obdobně.

Jirka: Spíš jsme brali technické možnosti našeho bydlení a tak nějak jsme k tomu i přistupovali. Taky jsme tam měli napsané, že ne větší skupiny – tedy sourozence, na to bychom neměli kapacitu (hlavně mentální, ale i prostorové). Ale že by to bylo jako v supermarketu, že budeme přijímat jen blonďaté modrooké holčičky, to ne.

Mireček je tedy vaše druhé dítě „pěstouňátko“, je to tak? Můžete krátce popsat, jak probíhalo sžívání a vše okolo s tou první holčičkou, kterou jste měli v péči?

Hanka: Víceméně všechno v pohodě, byla to zdravá šikovná holčička. Měli jsme ji 13 měsíců, tedy opravdu dlouho. Vždycky se říká maximálně rok, ale přijde mi, že se nedělá vše pro to, aby měly děti rodinu co nejdříve.

Takže i když to byla šikovná zdravá holčička, tak trvalo, než se adoptivní rodiče našli?

Hanka: Běžně to tak dlouho netrvá. V tomto případě to bylo problematické, jednalo se o to, že došlo ke kontaktu s někým z rodiny a tam se to potom blokuje (podrobnosti tohoto konkrétního případu nesmí být zveřejněny).

A jak probíhalo vaše odloučení? Je to dlouhodobější proces?

Jirka: Trvalo to asi měsíc. Adoptivní rodiče nás hned kontaktovali a dorazili na návštěvu. Setkání bylo opravdu moc hezké, malá je viděla úplně poprvé a k té nové mamince se rozběhla, tedy popošla k ní a sedla si k ní na klín. A skvělé bylo taky to, že malá byla té adoptivní mamince opravdu hodně podobná.

Hanka: Začalo kolečko návštěv, oni byli několikrát u nás, pak jsme byli my u nich, pak už u nás byli i na delší dobu, že já jsem si šla třeba nahoru žehlit a oni s ní byli sami a dělali s ní úplně všechno – přebalení, nakrmení, hraní, aby si na ně co nejvíc zvykla. No a nakonec k nim jela i na přespání a to už u nich zůstala, nechtěli jsme jí už motat hlavu.

Takže celý koncept předávání děťátka je tedy dobře promyšlený?

Jirka: My jsme si to tak víceméně nastavili sami.

Hanka: Tenkrát na to žádný „mustr“ nebyl. Teď už myslím nějaká metodika je, ale je to takové kostrbaté. My jsme se takhle dohodly obě strany, aby to pro malou bylo co nejpozvolnější.

A jak to zvládla ona a jak vy?

Hanka: Já si myslím, že ona to zvládla fakt dobře. To my hůř.

Jirka: Přeci jenom 13 měsíců je dlouhá doba, s člověkem to zamává. Já jsem si to srovnával v hlavě s tím, že jsem viděl ty nové rodiče, prostě fajn lidi a k tomu byli i sociálně slušně zabezpečení. Což samozřejmě není priorita, ale když se to potká, tak jsem věděl, že jí budou moct dopřát to, co bude opravdu potřebovat. Hance to teda samozřejmě trvalo déle.

Opravdu obrovská poklona, protože já si nedovedu představit, že bych to po té emoční stránce zvládla… Asi můžu zmínit, že Hanka má pořád slzy v očích. Jak je to tedy dlouho, co jste ji předávali?

Hanka: Asi 5 let.

Jakou jste měli pauzu mezi předáním holčičky a převzetím Mirečka?

Jirka: No protože jsme ji měli opravdu dlouho (13 měsíců), tak jsme požádali o měsíc volna – tedy do konce srpna, abychom se po všech stránkách trochu vzpamatovali. Takže jsme měli opravdu volno, jeli jsme na dovolenou atd.

Hanka: I když teda musím říct, že to nebyl nejlepší nápad, jet hned po předání na dovolenou. Bylo tam sice nádherně, byli jsme v Albánii, ale já si to teda nedokázala vůbec užít…

Úplně vám rozumím. Neuvažovali jste po téhle zkušenosti, že s přechodným pěstounstvím skončíte?

Hanka: Ne, to vůbec ne. A i od ostatních jsme věděli, že první dítě je nejtěžší. Říkali, jen počkej, až dostaneš další dítě, hned to bude pryč atd.

Takže máte nějakou komunitu ostatních přechodných pěstounů?

Hanka: Ano, dokonce celorepublikovou skupinku na Facebooku. A tam právě všichni píší, jak předání prvního dítěte obrečeli, že třeba nemohli ani uklidit hračky a oblečení. Teď tam ale psali třeba pěstouni, co měli už sedmé dítě a že to bylo pořád těžké. A někdo třeba řekne, že nejtěžší bylo páté, protože ho měli nejdéle, nebo bylo třeba s abstinenčními příznaky a nosili ho i půl roku na sobě, tak to se samozřejmě může utvořit velice silné pouto.

Jirka: Každopádně na začátku září už Hanka začala být nervózní, kdy zavolají. Ono OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí) se nám ozval v tom září dokonce dvakrát.

Hanka: To si pamatuju, skončily prázdniny, to jsem měla v létě ještě nějaké kurzy psychologie, abych nějak po holčičce zaměstnala hlavu, a v říjnu mi měla začít Vysoká škola (jak byla Anička pohodové miminko, tak jsem si říkala, že při ní zvládnu v pohodě i studovat 🙂). Zrovna jsem šla z kurzu a koupila jsem nějakou žirafu v chráněné dílně pro to další dítě, plná energie. Tak jsem si představovala tu načančanou postýlku a volala mi ospoďačka, že pro nás mají patnáctiletou holku. Říkala: ona je hodná, je to teda Romka, jen nechodí do školy… Tak to byl dobrý šok, ono vlastně nesmíš žádné dítě odmítnout…

Jirka: No my jsme ji neodmítli, jen jsme teda podotkli, že máme doma 17letého syna, takže to asi není úplně vhodné, ne. Paní z OSPODu na to – no to asi ne, tak to já zavolám někomu jinému…

Vůbec nechápu ten princip, pro takhle „starou“ holku přeci adoptivní rodinu nenajdou…

Jirka: Ten příběh neznáme, můžou tam hrát roli sociální problémy, ona může i ta holka říct, že v té rodině už být nechce. Adoptivní rodinu samozřejmě už nenajdou, možná třeba do pěstounské péče. Snaží se v těchto případech ale o tzv. sanaci rodiny…

Hanka: Víme o pár případech, kdy přechodní pěstouni takhle velké děti zvládli, ve většině případů je to ale masakr, někdy hrozí i třeba rozvrat rodiny…

Jirka: Umím si představit, že v některých hodně specifických případech to může fungovat, když je dítěti třeba 16, 17, v rodině se stane nějaká tragédie, třeba autonehoda, dítě nemá kam jít, tak pro takovéhle fungující dítě bude určitě lepší vhodná pěstounská rodina než ústav, tam to může fungovat. Ale to jsou tak vzácné případy… Hlavně už komunikovat i s těmi dětmi, co by preferovaly, v tomhle věku už jsou prakticky dospělí.

Hanka: No a pak nám volali ještě s dvanáctiletým, který měl tatínka v nemocnici. Ptali jsme se, jak je to se školní docházkou, jestli chodí ještě na první nebo už na druhý stupeň, protože u nás je škola jen do páté třídy, tak jestli budeme muset zařizovat někde něco jiného. Tak to nevěděli. Oni o něm nevěděli vlastně vůbec nic – odkud je, kde leží ten táta v nemocnici… Do přechodné péče ho chtěli dát vlastně proto, že je zvyklý na tátu, tak u nás by fungovala ta autorita a hlavně aby mohl každý den za tím tátou dojíždět. Jenomže oni ani nevěděli, v jaké nemocnici je.

Jirka: Tak teprve zvedla telefon a zjišťovala informace a zjistila, že leží v nemocnici kdesi v Benešově, my z Mělníka, to by bylo denně dvě hodiny cesty, každý den. Třídu pořád nevěděla. A to nám na začátku říkala – ale nesmíte odmítnout. No bylo to úplně neskutečně zmatené. Nakonec po telefonu se zjistilo, že jsou tam nějací příbuzní, že se s tou rodinou pracuje, že nebyla neznámá. Ale zkrátka že ta paní, co to má na starosti, má zrovna dovolenou, tak nějaká jiná se zkrátka koukla do seznamu a zavolala prvnímu, koho tam měla…. Takže nakonec to Bohu díky padlo.

Pevně doufám, že tohle opravdu není běžná praxe. A pak už tedy přišel telefonát s Mirečkem?

Hanka: No já jsem toho měla až nad hlavu, bála jsem se kamkoli odjet, kdyby náhodou volali, bála jsem se cokoli rozdělat. Školu jsem měla jen o víkendech, tak jsem přes týden nevěděla co by, tak jsem zavolala rodičům, že jim přijedu pomoct pracovat na zahradě, dojela jsem, udělala si kafe, vzala hrábě a najednou telefon. Volala paní z OSPODu, že pro nás někoho má, chlapečka přímo z porodnice. A prý: „Říkám vám to na rovinu, můžete ho odmítnout, má Downův syndrom.“ A to bylo zajímavé, normálně totiž odmítnout nemůžete. Prý se mu po roce stejně žádná rodina nenajde, tak to asi nemá cenu. A že už ho odmítly asi dvě nebo tři rodiny a že kdybychom odmítli i my, tak už to dál zkoušet nebude. Já jim říkám, že rok je strašně dlouhá doba, že odmítat určitě nebudu, měla jsem jasno hned, že si ho do přechodné péče vezmeme.

Jirkovi jsi to to teda ani neříkala?

Jirka: Ne, já se to dozvěděl až potom. Já z toho byl upřímně trošku překvapený, přeci jen u chlapů je vždycky mnohem víc toho racionálna.

Hanka: Nakonec jsme si ale řekli, že je pořád lepší dát šanci tomu malému miminku, kde budou mít rok na to, aby někoho našli.

A i kdyby po tom roce nakonec do ústavu jít musel, tak to je ten nejdůležitější rok v životě, tak byste mu dali hrozně moc.

Jirka: Každopádně jeli jsme si pro Míru přímo do porodnice. Byl tam soudní vykonavatel, že tam toho má víc – ležel tam Míra a vedle něj byla holčička. Normálně zdravá holčička. „Pro ni jede sanitka, ta jede do kojeňáku,“ říkal nám. „Počkejte, a proč nejde do přechodné péče?“ ozvali jsme se hned. „No protože nejsou pěstouni…“. Já říkám „podívejte se, ještě ráno bylo ve Středních Čechách volných 27 pěstounů, ta databáze je volně přístupná.“ A on na to: „Takovou informaci já nemám, heleďte se, to už je rozhodnuté…“ Když si člověk představí tu loterii. Člověk vidí ty 2 mrňata – ty jo, ty ne. Tu druhou holčičku měl na starosti jiný OSPOD, který jí nedal šanci…

Tomu vůbec nerozumím, jestli před vámi volali nějakým dvěma rodinám, ty Míru odmítly, tak je jasné, že volní pěstouni jsou.

Hanka: My jsme v té partě ze stejného ročníku školení všichni v kontaktu. Věděla jsem o kolegyni, která bydlí kousek od nás a která momentálně v péči nikoho nemá a čeká. Zavolala jsem jí a říkám: „Hele, teď odvážejí holčičku do kojeňáku, zkus kontaktovat OSPOD. Ona tam volala. A nic. Prý už to není v jejich kompetenci, a že s tím nemůžou nic dělat!!!

To je strašné, vždyť by vše přeci mělo být v zájmu dítěte! Doufejme, že si to přečtou lidé, kteří budou schopni něco změnit 🙏.

No a znovu k tématu  – co na to říkali vaši dva mládežníci doma, že to bude chlapeček s DS?

Hanka: Já už si to moc nepamatuju, asi úplně nejásali, ale myslím, že to pro ně byla spíš úleva, oproti těm náctiletým, které nám chtěli dát předtím. A taky, že nějaké mimino je starost nás dvou a jich že se to netýká.

No takže jste si pro něj přijeli. Co se vám honilo hlavou? Co jste tenkrát o Downově syndromu vůbec věděli?

Hanka: Popravdě nic, až pak jsem začala s nějakým zjišťováním. Mezi dveřmi, jak jsme pro něj přijeli s tou autosedačkou, na nás totiž vybalili, že si ho domů ještě nebudeme moct odvézt, že má ještě nějaké jiné zdravotní problémy  – třeba vadu srdíčka. A ještě než jsme ho viděli, tak nám říkali, ať se nevyděsíme, že má k té svojí diagnóze ještě nějaké další přidružené problémy. A tak jsem se trošku zhrozila a vůbec jsem nevěděla, co očekávat. No a pak jsem tam viděla takové krásné miminko a všechno ze mě spadlo.

Jirka: První den jsme si ho neodvezli vlastně jen proto, že měl žloutenku. Tak jsme se ho aspoň učili krmit. Jinak tedy musím pochválit opravdu krásný přístup sester i doktorů, byla to porodnice na Bulovce.

Hanka: Jak jsme tam za ním asi týden denně jezdili a krmili ho, tak měl pořád zavřené oči. A jak jsem ho krmila, tak je otevřel a sestřička říká: „Jste první, na koho se podíval.“

Můžete Mirečka krátce charakterizovat? Jaký byl v tom prvním roce?

Jirka: Méně živý než ostatní naše děti, museli jsme s ním 5x denně cvičit, první rok byl teda celkově extrémně hektický. Do toho jsme jezdili na koníky od půl roku, od asi 4 měsíců jsme si byli ještě u vás ve Frýdku pro helmičku, Míra měl vzadu hodně placatou hlavičku, jako opravdu extrémně…

Hanka: Jinak ale pohodář, spokojené miminko, tulič, hodně kontaktní, k srdci přirostl i oběma našim dětem. Dcera hodně vozila.

Jirka: No a syn, když měl sraz s nějakou slečnou, tak Míru občas „použil“;-).

Hanka: Jo, to Míra dostal plyšáka snad od každé jeho přítelkyně, všechny ho měly hrozně rády. Od nich jsme nikdy necítili žádnou odtažitost. Ale teda od příbuzenstva a okolí, to bylo jiné kafe. Hlavně teda prarodiče, obzvlášť Jirkovi rodiče, to teda snášeli těžce.

I když ještě netušili, že u vás zůstane napořád?

Hanka: Tak to ne, to byl ještě miminko, to neřešili. Až potom, jak jsme se rozhodli, že u nás zůstane.

Tohle mě tedy extrémně zajímá. Kdy jste tušili, nebo jste se dozvěděli, že se pro něj možná žádní adoptivní rodiče nenajdou?

Hanka: Já jsem to tušila dlouho, protože nikdo dlouho nic nedělal, nic se nedělo.

Jirka: Já jsem se pořád uklidňoval, že se to povede. Ale na jednom školení jsem při jedné slovní přestřelce pochopil, že to tak žhavé nebude. Byla tam jedna z těch tří úřednic z Kraje, které rozhodují o bytí a nebytí, a já se jí ptal, jak to vypadá. A ona na to: „No nejdřív se musí v Kraji, a když to nevyjde, tak celostátně a pak mezinárodně.“ A tak jí říkám: „No a heleďte, když víte, že tady to přeci jen nebude tak snadné, tak co takhle spustit ty kroky paralelně?“ „Jak to myslíte?“, mi povídá. „No hledat současně už v celé republice, případně už to dát do mezinárodní adopce.“ A tak se do mě pustila: „Nechcete nás jako poučovat, že ne.“ A už to jelo, že to nepřipadá v úvahu. A pak nakonec: „Co chcete, vždyť rok mu bude k dobru“. A pořád nám nějak přišlo, že se ani ze strany Kraje pořád nic neděje.

A mohli jste podnikat něco pro to, abyste sami někoho našli?

Jirka: Ne, to nesmíš, pěstoun nesmí vyhledávat. A i když o někom vhodném ví, tak to nesmí zmínit nebo nějak ovlivňovat.

Hanka: Vyhodí tě. A dokonce to máš pod pokutou 200.000 Kč.

Jirka: Já chápu, že to je nějaká pojistka proti obchodování s dětmi. Ale ve své podstatě je to kontraproduktivní. Abychom jim ale nekřivdili, opravdu jsou na tom OSPODu i lidé, co dělají pro děti první a poslední. Často i pracovníci z OSPODu vědí o nějakých pěstounech, ale zarazí to Kraj s tím, ať se nestarají, že to není jejich práce…

Trošku jsme teď odbočili, každopádně je to strašně moc zajímavé téma a já vám za to děkuju 🙂. Takže tedy kolem 9. měsíce Mirečka jste začali tušit, že se žádná adoptivní rodina nenajde a nic jste pro to nemohli udělat. Jak tedy probíhalo vaše rozhodování, hned vás napadlo, že byste si ho mohli nechat?

Hanka: Mě jo, u Jirky to bylo těžší.

Jirka: Přeci jenom jsem chlap, můj přístup je víc racionální, musel jsem si to pořádně promyslet.

Hanka: A myslím si, že i děti v tom měly tenkrát víceméně jasno, že říkaly, že si ho nechat chtějí.

Jirka: Mně se ho nechtělo dát do ústavu, na druhou stranu jsem si uvědomoval, že to není jenom naše zodpovědnost do konce našich životů, ale že to je víceméně předání určitého břímě i na děti. Nemusí být, ale dá se předpokládat, že až nebudeme moct my, že se postarají děti.

Nějakým způsobem určitě, ale myslím si, že v dnešní době je spousta možností třeba v rámci chráněného bydlení.

Jirka: Ano, v to doufám, že Míra dosáhne té míry soběstačnosti, aby jednou mohl v tom chráněném bydlení být.

Hanka: Ale i tak doufám, že bude součástí rodiny napořád, že ho budou navštěvovat, že on je bude navštěvovat.

Takže Jirko, ty sis to nějak zpracoval, věděl jsi, že do ústavu bys ho nedokázal dát a jiná možnost vlastně nebyla.

Hanka: Asi věděl, že já v tom mám jasno.

Jirka: A že bych asi přišel o víc než o Míru 🙂.

Hanka: Prosím tě, ono kdo mu dá tolik pus jako Míra, ani já ne.

Jirka: Já to vím a beru, ale to rozhodování opravdu nebylo vůbec jednoduché.

Úplně tomu rozumím. Však i kdyby neměl handicap, tak by to rozhodování bylo ohromně těžké, vždyť už jste měli dvě skoro dospělé děti…

Jirka: No jasně, vždyť už nám není 30. Hani, ty tak vypadáš samozřejmě.

Oba dva vypadáte skvěle! No a co vaše rodina? Když jste oznámili, že bude součástí rodiny už vlastně napořád…

Hanka: Naše děti v pohodě, ty říkaly, že to je jasné, že by ho do ústavu taky nedaly. Tchýně s tchánem, ti s tím teda bojovali docela dlouho.

Jirka: Já je na rovinu naprosto chápu, oni to brali ochranářsky pro nás.

Hanka: A taky se za nás trochu styděli.

Jirka: Přeci jenom co si budeme povídat, v jejich generaci nebylo běžné, že by někdo měl dítě s Downovým syndromem doma.

Hanka: Musím říct, že si to všechno tak nějak sedlo a teď, čím je Míra starší, jak s nimi dokáže komunikovat, tak je to lepší. Asi se i báli, tím, že nemluví, že nedokázali pochopit, co chce, dneska si jde rovnou do špajzky pro sušenku a babička už je rovnou zpracovaná v tom momentu. Teď už ukazuje kamarádkám i fotky s Mírou.

Jirka: Zkrátka na to potřebovali víc času.

Hanka: A samozřejmě se protřídili i známí – první část se protřídila s přechodným pěstounstvím, přeci jenom nikdo už malé děti nemá a nikoho to nějak moc nezajímá koukat na to mimino. A s Mírou už se to úplně protřídilo. Ale tak jako hezky, že člověk ví, že už si nemusí na nic hrát.

A znamená to, že se vám teď zavřela cesta k přechodnému pěstounství, když máte Míru?

Hanka: Teoreticky máme přerušeno, i když to byl taky boj, že jsme vlastně porušili nějaká pravidla, ale o tom zas jindy. Čekáme vlastně do Míry osmi let, to je obecné pravidlo, když chcete být přechodný pěstoun, aby bylo nejmladšímu dítěti min 8 let. Ale už to nevidíme. Já původně chtěla ještě jedno děťátko s DS. Ale to vím, že by odešel zase on (Jirka 🙂).

Jirka: No ne, ono je zase třeba znát svoje hranice, umět počítat, kolik mu je, zkrátka spasit celý svět člověk nemůže.

To už někdo udělal 🙂.

Jirka: Člověk taky vidí, jak je každé dítě s Downovým syndromem jiné. A má velké přání, aby jednou dosáhl soběstačnosti a mohl žít třeba v chráněném bydlení a někde pracoval. Ale to máme asi podobně.

To ano. Já už mám plán, že založím ve Frýdku kavárnu, kde bude pracovat Sárinka.

Hanka: Tak vám tam bude Mireček roznášet kafe 🙂.

Hanko, Jirko a Mirečku, díky za vás! Ať se vám daří a třeba jednou v té kavárně na viděnou ♥.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s