Karen Gaffney je borec. Dokázala, že život není jen o počtu chromozómů, ale hlavně o vytrvalosti, tvrdé práci a vůli. Už od malička byla příkladem toho, že mít Downův syndrom není něco, co by bránilo v plnění snů. A to je něco, co se nám, rodičům dítěte se stejnou diagnózou, skvěle čte!

Prvně je v tomto případě ale třeba pogratulovat jejím rodičům – byli to oni, kteří s ní už od velmi raného věku tvrdě pracovali a díky kterým je dneska tam, kde je – prezidentkou svojí nadace (Karen Gaffney Foundation – za větší práva lidí s Downovým syndromem) s čestným doktorátem. A nejen to.

Je to obrovská výzva pro nás – nové rodiče dítěte s DS. Přemýšlím, jestli to zvládnu/zvládneme? Naší Sárince se snažíme věnovat hodně, ale přeci jenom si často kladu otázku, jestli to stačí… Snad ano. Hlavní je pokračovat v láskyplné péči a milujícím prostředí. Čestný doktorát získat nemusí a dokonce stačí, když přeplave místní rybník. Kanál La Manche je stejně daleko :-).

Jaká byla tedy cesta Karen za „úspěchem“?

Už od jejích tří měsíců s ní rodiče poctivě cvičili a napomáhali tak jejímu psychomotorickému rozvoji (Sárinka začala už ve dvou měsících).

„Pochopili jsme, jak důležité je s Karen interagovat, číst jí, mluvit s ní, podporovat ji a procvičovat s ní vše, co se už naučila. A pochopili jsme taky to, jak moc podstatné bylo začít s tím vším co nejdříve,“ píšou její rodiče (zdroj zde).

Už v předškolním věku se u Karen snažili rozvířit zájem o literaturu. Narazili na knihu „Jak naučit číst vaše malé dítě“ od doktora Domana. Zároveň čerpali z dalších zdrojů, kde jsou dokonce i kapitoly pro kojence od 6 měsíců! To mě velmi zaujalo, více o tom na stránkách www.downsed.org a www.ereadingpro.com.

A pozor – materiály z prvního odkazu byly přeloženy do češtiny Irenou Marusincovou, jedná se konkrétně o Rané čtení a mluvení od Sue Buckley, které je vhodné pro děti už od 18 měsíců. Stáhnout zdarma si je můžete na stránkách společnosti Ovečka z Českých Budějovic (pro rodiny dětí s Downovým syndromem) ZDE.

„Mysleli jsme, že Karen učíme číst. To jsme taky dělali. Ale mnohem důležitější bylo, že jsme rozvíjeli její slovní zásobu. A její schopnost PŘEMÝŠLET,“ napsali její rodiče (zdroj zde).

Karen byla od školky až po střední školu integrována do běžných, nikoli speciálních škol. Díky jejím rodičům i (povětšinou) vstřícným učitelům víceméně stíhala své vrstevníky. Jak se to dařilo? Rodiče si od učitelů zjišťovali látku dopředu, kterou s Karen dle dostupných materiálů (většinou právě od učitelů) probírali.

„Díky tomu, že jsme s Karen probírali látku dopředu, pak dávala ve třídě mnohem větší pozor a mohla se více soustředit. A tím pádem se mohla opravdu plnohodnotně zúčastnit výuky,“ napsali její rodiče (zdroj zde).

Jedinci s Downovým syndromem mívají většinou problémy s řečí a celkovou artikulací a vyjadřováním. Karen ale nezastaví skutečně nic. Před dvěma a půl lety byla dokonce přednášející v rámci TED, což je mezinárodní konference, do které jsou zváni hosté z různorodých oblastí vědy, techniky, umění, designu, politiky, vzdělání, kultury, byznysu, ale i občanští aktivisté a lidé, jejichž životní příběh může ostatní inspirovat (vystoupil zde například i Bill Clinton nebo Al Gore). A inspirací život Karen určitě je.

Karen se kromě duševního vzdělávání ale už od malička věnuje i vzdělání fyzickému – plavání. Až do dnešního dne, kdy plave 5x týdně tři kilometry. Rodiče ji učili lásce k vodě už od úplného kojence – ve vaničce ji při koupání polévali obličej, později potápěli a postupně tak učili zadržování dechu. Nakonec Karen dokázala přeplavat kanál La Manche nebo třeba 9 mil dlouhé jezero Tahoe, za což získala peníze pro Národní kongres Downova syndromu.

Díky, Karen, za vše, co děláš. A pokračuj dál, inspiruješ tím mnohé!