„Prohlíží si hodně lidí Sárinku v kočárku? Jako jestli se dívají divně nebo tak,“ ptala se mě kdysi nesměle jedna známá. Co vám budu povídat – děsně mě to mrzelo. Nebo naštvalo, už nevím, ale vím, že jsem měla sto chutí ji proplesknout a říct: „Vždyť to není žádné divné zvířátko. Je to jen malá holčička, která se narodila s jedním chromozomem navíc. Proč je to pro společnost pořád tak strašně divné?“

Když si tak v hlavě procházím roky před porodem Sárinky, matně vzpomínám, že jsem byla vlastně úplně stejná. Byla jsem sice občas a ráda v kontaktu s mládežníky různého typu postižení, i s těmi s Downovým syndromem (přes báječný spolek Ramus), ale vždycky to pro mě bylo takové vzdálené. Něco, co se mě v osobním životě přece vůbec netýká. Potkávala jsem maminky těchto dětí/mládežníků, vypadaly úplně normálně, ale teď zpětně si musím přiznat, že jsem je vlastně tak trochu litovala. A za žádnou cenu bych si tenkrát nepřipustila, že i já budu jednou „jedna z nich“. Maminka „postiženého“ dítěte. Ale víte co? Světe div se, vůbec mi to nevadí. Jsem šťastná. Já a troufám si říct, že i moji nejbližší. Protože věřte – ať už se vám narodí jakékoli dítě, budete ho milovat. Jasně, byli byste samozřejmě radši, aby bylo stoprocentně zdravé, úžasné, spokojené a aby vyhrálo nejmíň jednu Nobelovu cenu. Jenomže takové se to mimčo zrovna nenarodilo, není to ničí chyba a už vůbec ne jeho. Takže mi věřte – milovat ho budete. Budete oslavovat jakékoli jeho pokroky, ať už to bude přetočení se na břicho (i kdyby to mělo být ve 3 letech) nebo první slovo (i kdyby to mělo být v 10 letech) a budete na něj hrdí, svým způsobem, ale budete…

Víte, čeho jsem se nejvíc bála, když se Sárinka narodila? Reakce okolí. Toho, jak ji ostatní přijmou. Co na ni budou říkat. Že nás budou litovat. A taky budoucnosti – jaké bude jednou její místo ve společnosti. Vidíte? Byla jsem jistá (nebo jsem to tak aspoň cítila), že my to zvládneme. Že je prostě naše, ať je, jaká je a takovou ji budeme i milovat. Ale měla jsem sto chutí odstěhovat se na pustý ostrov, abych ji ochránila – právě před pohledy a odsuzováním druhých.

Už podruhé jsem byla se Sárinkou na intenzivním lázeňském pobytu, kde jsme potkali spousty skvělých rodin. Sárinka se svým Downovým syndromem tam patřila mezi děti s nejlehčí formou „postižení“. Byli tam ležáci, co se nikdy chodit nenaučí, děti s těžkou mentální retardací, hodně dětí s dětskou mozkovou obrnou… Různé děti různého věku a různého typu postižení. Ale víte, co spojovalo nás rodiče? Láska k nim – ke svým dětem. Všichni rodiče, co tam byli, své děti bezmezně milovali (alespoň ti, se kterými jsem se tam vídala já; a těch nebylo zrovna málo).

Co bych tedy ráda vzkázala světu, z pozice maminky dítěte s Downovým syndromem?

1. Jsme ŠŤASTNÍ. Rozhodně nás NEMUSÍTE LITOVAT!
2. Můžete „zírat“, když nás uvidíte, protože možná nikoho takového neznáte. Ale budeme radši, když se USMĚJETE a prohodíte pár MILÝCH SLOV.
3. NEBOJTE SE PTÁT na to, co nevíte a co vás zajímá. Rádi o diagnóze mluvíme a ukazujeme pravou tvář tohoto „postižení“.
4. PŘIJÍMEJTE naše děti a snažte se je ZAČLENIT do kolektivu. Vždyť lásku a pocit, že někam patří, potřebují úplně stejně, jako všichni ostatní.
5. Nikdy se NEPOSMÍVEJTE. Emoce u našich dětí fungují stejně jako u vás.